21.2.2023 - Praha

Poetické setkání

„staletá lípa obsypaná včelami /od rána hučí dlouhé Óm, /správně vidíme slzami / Le petit prince rozezněl malý zvon.

Od meze voní heřmánek (chamomilla), / je to jak v hádance – kdo nám ji dal ? / Na vodě, v zrcadle vzkazy, že byla a bude. / Kdo ale vzal?“

Sbírka, která se jmenuje :  Jana bude brzy sbírat lipový květ, byla vydána v roce 2022. Sepsal ji Miloš Doležal a věnoval ji své zesnulé manželce Janě (1967 – 2021). Jde o moc krásné, křehké a prosté básně. Autor zahání smutek, vyjadřuje své hluboké vzpomínky na svou milovanou ženu Janu. S autorem se ocitáme v zahradě, kterou jeho žena sázela. Zalévala květy, sbírala jahody a těšila se, až dozraje lipový květ.

„Dnes prší na Janinu zahradu / na srdce mé, soužené / zmáčené a scvrklé, / na modrou koňadru / sudy i vana jsou plné.“

„Na sklonku dne / svět oněmí / lehce zavoní / z hrobů hortenzie / horké čelo mého miláčka.“

„Zatuhla klika / zrezlo struhadlo / koho to vůbec napadlo / že svět je Boží zrcadlo?“

Miloše Doležala můžete znát i jako autora knih o knězi Josefu Toufarovi – Jako bychom dnes zemřít měli a Krok do tmavé noci.

 

„Hledám stromy, které stojí osaměle v nějakém koutě, na dvoře, na kraji lesíka, na poli, na louce. Jsou často obyčejné, je to třeba starý kaštan, rozsochatá lípa, dub, ale i vysoká bříza, borovice, třešeň ptáčnice, ořech, nebo hrušeň. Kolika nástrahám tyto stromy unikly, aby zůstaly stát, unikly bouřím, bleskům vichřicím a sekyře. Stojí osaměle, hrdě i rozpačitě, přežívají své soudruhy kolem i nás. Vždyť s čím jiným se může člověk poměřovat než se stromem, on je mírou lidské existence. I člověk má kořeny, kmen, vzpíná se a zakládá korunu.“

K narozeninám jsem dostala od přátel knihu Stará škola. Napsal ji Josef Kroutvor, který se také loni stal laureátem ceny Josefa Seiferta. Kniha Stará škola je mimo jiné o dobré hlíně a polibku ohně, o poezii hand made, o krajině a větru, o venkovské hospodě, o četbě na pokračování a také o tmě, o počasí, o tom, že práce rukou má svůj význam i v době dospělých technologií, o tom že ohrožené druhy se nevyskytují jen v přírodě, o tom všem a ještě jiných věcech, ale hlavně o svobodě ducha.

 

 

„Bory šumí, jak jen to umí, / mraky plují, kam je vítr nese. / Houby v lese, v alejích jablka zrají. / Řeky plynou, kam je koryto pustí. / Káně na to hledí z výšky, krtek na to mžourá z podzemí. / Každý na tom světě dělá to, k čemu byl stvořený. / Všechno je na svém místě, barva barvu prolíná. / Bože, dej, ať jsem jako ta krajina!“

(Jako krajina – Jarda Svoboda)

„Čtu teď pěknou knihu a moc mi to připomíná tvou hudbu a tvé texty.“ „Jak se ta kniha jmenuje?“ „Stará škola…“. Nevím, jestli díky tomuto rozhovoru s J.Svobodou vzniklo úžasné setkání těchto tří lidí., pokud budete mít chuť vnořit se do tak trochu jiného světa najděte si na youtube – Poetické setkání ze Sluňákova (Svoboda, Doležal, Kroutvor) Tři na sebe velmi naladěni lidé, nabízejí své myšlenky a city, křehké slova a silné melodie.  https://youtu.be/Ps7r-hVSOZc

Kostel Pražského Jezulátka - koncert J.Svoboda, přednes básní M.Doležal. Zážitek. 

A pak byla popeleční středa. Seděly jsme s dcerou v kostele u Nejsvětějšího Salvátora. Těšily jsme se na mši svatou a na Tomáše Halíka. A ještě jsme měly to štěstí nést dary. Krásný den to byl. 

Než jsme odjeli z bytu našich mladých, tak jsem jim zlomila na letišti rošt. Chtěly jsme si pořídit s dcerou fotku jak skáčeme na postelích ve stejných šatech, které jsme si ten den pořídily. A pode mnou to ruplo. A ani ty fotky nestojí za publikaci !